Co to vlast­ně stra­ch je, odkud se bere jeho ničivá síla? Někdy se nám stává, že pociťu­jeme zvlášt­ní emoce. Nej­sou nijak pří­jem­né a nedo­prováze­jí je poz­i­tivní emoce. Právě naopak! Cítíme se jako v pasti, buší nám srd­ce, slyšíme zrych­lené dýchání, chvě­jeme se a nedokáže racionál­ně myslet.


Tato emoce je reakcí na hrozící nebezpečí a ohrožení. Nemusí nám jít o živ­ot, přesto můžeme pociťo­vat stra­ch. Stra­ch, že se nám něco nepovede tak, jak bychom si přáli. Ve sportu vzniká stra­ch z obavy, že nedosáh­neme výsled­ku, o jaký usilu­jeme. Stra­ch můžeme mít také ze soupeře nebo z toho, že zklameme ostat­ní, a hlavně sebe samé.

Nepřítel číslo jedna

Poj­menu­jme si stra­ch jako svého největšího nepřítele. Jeho moc je větší, než si připouštíme. Když se objeví, ovládne naši mysl dříve, než si to vůbec uvě­domíme. Naše myšlenky zamoří tím nejhorším „tox­i­ck­ým odpa­dem“ a nedo­volí nám dosáh­nout to, co v té chvíli tak moc chceme. Náš nepří­tel stra­ch, obavy a pochyb­nos­ti o sobě samém mohou začít zcela „nevin­nou“ otázk­ou: Co když?
Co když se mi nepo­daří vyhrát? Co když zkla­mu lidi, co mi věřili? Co když to nedokážu a zes­měšním se? Co když…? Jed­na obyče­jná otáz­ka spustí lav­inu dalších. V hlavě se nám zač­nou přehrá­vat neg­a­tivní scénáře, za které by se nemusel sty­dět ani „oskarový“ režisér. Čím více přes­taneme mít stra­ch pod kon­trolou, tím více sílí! Náš nepří­tel nás může úplně zlomit a my svo­ji bitvu prohra­jeme.

Neza­hazu­jme své příleži­tosti a sny jenom pro­to, že se necháme ovlád­nout imag­inárním nepřítelem. On přece neex­is­tu­je, nikdo z nás ho nev­iděl, nedotýkal se ho. Tak proč bychom se ho měli bát! Vytvořili jsme si ho my sami. V naší mys­li. Pustili jsme nepřítele čís­lo jed­na do naše­ho vnitřního svě­ta a dovo­lili mu, aby zničil i ten vnější. Nemusíme to dělat! Můžeme ho zas­tavit. Když si dokážeme včas uvě­domit, že něk­do narušil naše bezpečné ter­i­to­ri­um, přiznáme si, že se poma­linku vkrádá na naše území, jsme na správné ces­tě vyh­nat toho­to nepřítele a zase nas­tolit požadovaný mír.

Přes­tavte si, že jste na výz­nam­ném tur­na­ji. Vaše přípra­va byla náročná a zdlouhavá. Začnete hrát a zprvu se vám daří skvěle. Pak najed­nou jako by vás štěstí opusti­lo a vy zahra­jte horší odpal. Na to váš nepří­tel čeká. Zaú­točí tehdy, když se cítíte hůře, když jste oslabeni. Nas­toupí pochy­by, obavy a stra­ch, jak se bude tur­naj vyví­jet dále. Sbíráte vešker­ou sílu, abyste se soustředili na další hru, ale sto­jí vás to tolik energie a soustředění, že další míček nenaplní ani zdale­ka vaše očekávání. Nepří­tel přes­ně ví, kdy jste nejs­labší, a zaú­točí naplno. Ovládne vaši mysl nato­lik, že neb­udete schop­ni zmo­bi­li­zo­vat své síly a vys­něný tur­naj prohra­jete nebo zahra­jete pod hrani­ci svých momen­tál­ních schop­nos­tí.
Nemuse­lo to tak skončit, exis­tu­je způ­sob, jak situaci zvrátit a ukázat sobě i ostat­ním, jak skvěle umíte hrát. Nemusí být každá situ­ace v živ­otě per­fek­t­ní, nemusíte každý tur­naj zahrát úžas­ně, ale je ško­da „nepro­dat“ v ten den to, na co jste tvrdě tréno­vali a na co skutečně máte.

Jak porazit strach

1. Přiznání
Prvním krokem je přiz­nat si, že se stra­ch objevil. Pokud tohle dokážeme, nedo­volíme mu, aby naši mysl ovlád­ly neg­a­tivní myšlenky. Ty jsou jako jeho vojá­ci. Čím více jich necháme vstoupit na naše území, tím menší šance je, že bitvu vyhra­jeme. Víme, že stra­ch je tady, a postavíme se mu čelem!
Berme stra­ch jako výzvu, která nám pomůže dokázat a získat více. Berme ho jako zkoušku našich schop­nos­tí. Když to zvlád­neme a přesvědčíme se, že jsme sil­ní, že dokážeme překoná­vat překážky, odmě­nou nám budou naše výsled­ky, spoko­jenost a štěstí. Iden­ti­fiko­vat stra­ch nám pomo­hou otázky typu: Jak se cítím? Co se to se mnou děje? Odkud pochází tyto poc­i­ty? Jsou mi tyto poc­i­ty přínosem, nebo nej­sou?

2. Uvě­domění
Když si uvě­domíme, že je možnost situaci ovlád­nout a opět získat kon­trolu nad svým živ­otem, uklid­ní nás to a násled­ně dokážeme zaměřit kon­cen­traci na to pod­stat­né. Tře­ba na změnu naší hry… Pomůže nám to soustřed­it se na každý detail, který potře­bu­jeme na to, aby­chom zase hráli s lehkostí a přes­nos­tí. Získáme opět víru ve své schop­nos­ti a naplno využi­jeme naše hráčské doved­nos­ti.
Zpří­tom­níme se a nedo­volíme myšlenkám, aby se zaměři­ly na min­u­lost nebo budouc­nost. Teď je potře­ba být v pří­tom­nos­ti a zvažo­vat každý krok. Pomoc­né otázky k uvě­domění zní napřík­lad: Kdo ovládá moji mysl? Kdo je pánem mé mys­li? Na co se právě teď kon­cer­tu­ji? Na co bych se měl kon­cen­trovat? Co je pro mne teď nejdůležitější? Kdo může změnit mé myšlení?

3. Postavit se mu čelem
Přes­taňme se ho bát! Když víme, že je v naší hlavě, postavme se mu čelem a uvě­domme si, že my jsme pánem mys­li, že my rozho­du­jeme o tom, nač budeme myslet. Zas­tavme všech­ny jeho „vojáky“ ještě předtím, než vkročí na naše území. Dokážeme to tak, že nedo­volíme ani jed­né neg­a­tivní myš­lence, aby se rozví­jela dál.
Žád­né horo­rové scénáře, co se bude dít, jak by to moh­lo skončit a jak moc to ovlivní vše kolem nás. Nic! Nedokážeme dopře­du před­poví­dat budouc­nost. K jeho zas­tavení lze použít kouzel­né slovíčko „stop“, aby­chom si důk­lad­ně uvě­domili, že to nechceme. Tím, že nepříteli nedo­volíme, aby vstoupil na naše území, oslabíme ho. Bude sláb­nout a naše sebedůvěra poroste. Vědomě dokážeme pra­co­v­at se svo­ji mys­lí.
Pokud to oprav­du chceme, dokážeme to! Pomo­ci nám opět mohou otázky typu: Co se mi honí hlavou? Na co chci právě teď myslet? Kdo to může dokázat? Kdy to chci udělat?

4. Odva­ha risko­vat
Nebo­jme se risko­vat za něco, co nám za to sto­jí. Pte­jme se sami sebe: Chci, aby mne ovlá­dal stra­ch? Kdo kon­trolu­je mou mysl? Co získám, když se stra­chu postavím a co naopak ztratím? Brání mi něco myslet poz­i­tivně? Na zák­ladě svých odpovědí zjistíme, že za vše, co se nám děje, jsme zod­pověd­ní jenom my sami, že to můžeme kdyko­liv změnit. Jen je potře­ba to udělat. Nejlépe hned!

5. Být odvážný
Pustit se do akce hned je nejlepší způ­sob, jak se vrátit do hry. Když si v hlavě vše uspořádáme, může to proběh­nout rych­le. Tře­ba hned na daném tur­na­ji. Můžeme získat vys­ně­nou tro­fej, nemusíme se vzdá­vat. Pokusme se ovlád­nout svůj mozek, své myšlení co nejrych­le­ji. Je to naše hla­va. Nebo snad ne? Zaleží na nás, co jí řekneme a přikážeme.
Kdo chce vyhrá­vat nebo získá­vat skvělé výsled­ky a dosa­ho­vat osob­ního max­i­ma, ten se takových výzev nemůže bát. Ony nás posou­va­jí výše, zajišťu­jí naši spoko­jenost a uspoko­ju­jí naše touhy a přání. Pte­jme se sami sebe: Co jsem doteď udělal dobře? V čem jsem dobrý? Co můžu udělat hned, abych dosáhl více? Jaký je ten první krok?

6. Pochvala
Vždy se podíve­jme zpět­ně na situaci, kter­ou jsme prošli. Neza­pomeňme se pochválit za snahu a ochotu na sobě pra­co­v­at, za každý malý úspěch. Ana­lyzu­jme jed­notlivé kroky pomocí otázek: Co se mi dnes poved­lo? Co bych příště ve ste­jné situaci udělal jinak? Co ještě můžu nového udělat, abych byl lep­ší? Jak se za to vše dnes odměním?

Stra­ch je jen slo­vo, které­mu při­dali na vážnos­ti lidi. Nedo­volte, aby jed­no slo­vo ovlá­da­lo vás, váš živ­ot a všech­no na čem vám tolik záleží. Záleží jen na vás, jak moc ho budete brát vážně a jak moc si ho do své hlavy pustíte!

Zdroj: Časopis Golf. Autor: Andrea Změlíková (1/2017, str. 26 – 27)

Jak poraz­it stra­ch

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.