kamaradky

Jsou vzác­nější než šafrán. A zvlášť s přibý­va­jícím věkem a naší narůs­ta­jící opa­trnos­tí je to s hledáním blízkých přítelkyň stále kom­p­liko­vanější…

Závidím své dvouapůl­leté dceři. V jejím věku stačí při­jít na hřiště, stoup­nout si k holčičce, která se jí líbí, a za pár vteřin komu­niku­jí. Pak mi hned hlásí, že Zuzan­ka má bratříč­ka nebo že jí Petruš­ka půjči­la lopatku a příště se na ně zase těší. Pamatu­jete? Ani na zák­lad­ce to neby­lo těžké. S tehde­jší kamarád­k­ou vás spo­ji­lo sezení v lavi­ci nebo kroužek keramiky. Na střed­ní při­tuho­va­lo – šlo o to, kdo je trendy, co kdo čte, kdo se komu líbí nebo nelíbí. Začaly soubo­je o kluky, o to, kdo má větší prsa nebo vyšší pod­patky. Ale i tam vznikala přá­tel­ství jak na běžícím pásu, a pokud se zadaři­lo vytvořit dobré pouto, mělo šan­ci patřit k dlou­ho­letým. Jenže pak jste šly na vysok­ou, vaše nejlepší kamarád­ka ze základky/ze střed­ní, se vdala… a najed­nou jste hledala zase. Skonči­la jste vysok­ou, šla do práce, taky se vdala (nebo vyměni­la chla­pa), a ta, s níž jste bydlela na kole­ji a pořá­dala divoké tahy městem, se odstěho­vala… Prostě — okruh kamarádek se s věkem spíše zmenšu­je, než aby ros­tl. A jen málok­terá z nás tomá jako leg­endární holky ze Sexu ve městě (jakko­liv bychom asi úplně všech­ny chtě­ly).

Moudříme, ale ztrácíme

Zam­la­da se tvoří přá­tel­ství jednoduše. Je to takové to, že když se potom roky nev­idíte, máte si pořád co říct, na co navázat, vzpomí­nat. Zam­la­da totiž větši­nou býva­jí přátelé to hlavní „poslání“, pro které sto­jí za to žít. Par­ta se zdá ideál­ní bez ohle­du na to, kde vznikla a co ji pojí — jestli ško­la, sport nebo let­ní brigá­da,“ říká k tomu kouč­ka a men­tor­ka Mar­ti­na Fau

(www.stastnazena.eu) a ještě pokraču­je: „Čím jsme starší, máme ten­den­ci si víc vybírat. Už nepi­jeme jed­nu toče­nou kofolu za jed­no kapes­né, ale dáváme si moji­to nebo 100% šťávu z čer­stvých pomer­ančů z výplaty, do které kámošky nev­idí. Krátí se společný čas, prohlubu­jí se rozdí­ly, vkus i názo­ry. Máme part­nery, kteří si něco mys­lí o kamarád­ce, jejím manželovi, o

jejich dětech i známých. Sto­jíme jako kamarád­ky před „vol­bou“, aby se vlk nažral a koza zůsta­la celá.“ I pro­to se nám asi stává, že když neukotvíme oprav­dová přá­tel­ství řekněme do pětad­vaceti třiceti let, můžeme být nakonec obklopené spous­tou pří­jem­ných žen, chodit s nimi na kafe, ale kdy­by­chom si z nich měly vybrat tře­ba poručni­ci pro své děti? Vědě­ly bychom?

Bytost­ná potře­ba bab­ského spol­ubytí

Já v posled­ní době vlast­ně nevím – s mateřstvím jsem se dosta­la mimo před­chozí okruh blízkých žen a nový se nestvořil jen tak, že jsem chtěla. Brzy se budu stěho­vat a čeka­jí mě další odloučení. Nepochy­bu­ju, že budeme s dosavad­ní­mi kamarád­ka­mi v kon­tak­tu, ale budeme si i nadále blízké? Neumím si před­stavit, že ne, pro­tože… „…my ženy, když jsme dobré kamarád­ky, si dokážeme navzá­jem skvěle naslouchat, cítit své potře­by ještě dříve, než jsou vyřčené (což si někdy marně pře­jeme od part­nera), můžeme společně dělat spous­tu krás­ných malých hloupostí. Mlu­vit jed­na přes druhou a ochut­ná­vat moře dobrot. Zkoušet, půjčo­vat a vyměňo­vat si šaty. Sklá­dat si upřím­né kom­pli­men­ty o tom, jak nám to sluší. Probírat vztahy a rod­inu, a opět vztahy a rod­inu. Sdílet, jak se která cítí, co se které při­hodi­lo, jak na to reago­v­ala. Kval­it­ní žen­ská společnost v nás posilu­je žen­ské kval­i­ty. Včet­ně bezs­tarost­ného plynutí, jem­nos­ti i divokosti,“ vypočítává lek­tor­ka part­ner­ských vztahů a osob­ního rozvo­je Denisa Palečková (www.denisapaleckova.cz) důvody, proč každá z nás bytost­ně potře­bu­je mít oprav­du dobré přítelkyně. Jsou pak naší součástí, doplňu­jí nás. Jednoduše tu pro nás jsou. A my zase pro ně, což taky do značné míry for­mu­je naše Já.

Dobrá, lep­ší, nejlepší…

Pokud právě niko­ho blízkého žen­ského nemáte a začne vám chy­bět, asi se nejdřív rozh­léd­nete kolem sebe a začnete bilan­co­v­at, která z těch holčičích zná­mostí má pro vás jak­ou váhu. Co pro vás ta která známá zna­mená. Proč vám vlast­ně nej­sou bližší? A mohly by se bližší­mi stát? „Zvrat z obyče­jného na TOP přá­tel­ství může vzni­knout buď poma­lounku pole­hounku, střádáním společných prožitků a důvěrnos­ti. Nebo skokově, sil­ným společným zážitkem, příběhem, při kterém se nacházíme za hran­icí toho, co je pro nás běžné a pohodl­né, přináší to něco nového, čas­to i překonání nějaké výzvy,“ vypočítává Denisa Palečková. Z toho jas­ně vyplývá, že v cukrárně u sachru to za hran­ice občas­ného vídání se nedotáh­nete. Při rýpání se v čokolá­dové polevě vám totiž brzy doj­dou téma­ta hov­oru a příště si rozmys­líte, jestli ses dotyč­nou uvidíte. V tom­to směru je to jako s chla­pa­ma. Musíte mít společného něco velkého. Nebo hod­ně drob­nos­tí. A pořád na tom makat.

Jiskříte, nebo nejiskříte?

Mys­lím, že to mezi vámi musí i určitým způ­sobem jiskřit. A zároveň se mezi vámi nes­mí shro­mažďo­vat nevyřešená nedorozumění. Kamarád­ky (ty TOP obzvlášť) mezi sebou mají čistý stůl. Jsou si blízké nato­lik, že věří, že usto­jí i výměnu názorů, umí se smířit, omlu­vit, mlu­ví na rov­inu a tajem­ství mají jen v pří­padě, že jde o narozeni­nové přek­vapení pro tu

druhou. No, možná pře­háním, ale… tolik zase ne! Blízké holčičí přá­tel­ství je ste­jné jako jakýko­liv jiný vztah a potře­bu­je růst na pevných zák­ladech. Takže bez přetvářky. A jsem si jistá, že je lep­ší ztratit poten­ciál­ní, ale nevy­hovu­jící kamarád­ku, na které vám něco nesedí, hned… než s ní ztrácet čas roky a pořád jí dávat šance jako nevěrné­mu chlapovi. Takže neignoru­jte ani takové to „něco mi na ní vadí, ale nevím co“. „Intu­ice je moc­ná! Nejlepší je řídit se tím, co cítím, a když mi něco nesedí, něco mě varu­je, nepok­oušet to. Nebo se zep­tat a ověřit si to na rov­inu, pokud to ověřit jde. Hlavně se nenechat vláčet v nekom­for­tu a stále hrát fér. Když tře­ba zjistím, že mi kamarád­ka tvrdí, jak by zašla na skleničku a pořád jí to nevy­chází, přit­om od známých se mimod­ěk dozvím, jak se chodí bav­it, je to divné.… tehdy zbystřím, ať chci nebo ne,“ dává přík­lad kouč­ka a men­tor­ka Mar­ti­na Fau. Ano, i holky vás můžou zkla­mat a roz­chod s nimi bolet. Jenže, s tím nic nenaděláte, tohle si musíte risknout. A já věřím, že když opustíte nevy­hovu­jící, uděláte tím pros­tor tomu lep­ší­mu, co při­jde.

Když hledáte nové tváře…

Přestěhování se je pak typ­ick­ým přík­la­dem toho, kdy se dostanete do situ­ace, že musíte hle­dat úplně nové přátele. A to je s přibý­va­jícím věkem oprav­du stále těžší. „To, že se výběr s pos­tu­pem věku zužu­je, respek­tive ros­tou nároky na kval­i­tu kamarád­ky, můžeme nicméně považo­vat i za pro­jev určité zralosti a hloubky. Čím více poznáváme sama sebe, tím jsme i jas­nější v tom, co chceme a co nechceme,“ říká Denisa Palečková k tomu, proč by vás tře­ba i delší absence upřím­ného holčičího přá­tel­ství neměla ničit. Prostě zra­jete, vybíráte si a kamarád­ství lusknutím prstu nevznikne, chce to čas, trpělivost a vaši aktiv­i­tu. Že byste si udělala plán a sys­tem­at­icky hledala tře­ba na sociál­ních sítích v místě bydliště nebo mezi podob­ný­mi záj­mový­mi skupina­mi? To je jistě jed­na z možnos­tí, nicméně raději vyrazte rov­nou ven… „Kamarád­ka je energie, to aby přišla, je rezo­nance. Je to o tom si správně přát! Cho­vat se tak, jak si pře­ju, aby si našla kamarád­ka mě. A být aktivní. Když uvidím žen­sk­ou, která mi na první pohled sedí a je mi sym­pat­ická, nebát se a oslovit ji. Jednoduše mít otevřené oči a náruč a vědět, že takových kamarádek, které po dobré kamarád­ce touží, je hod­ně,“ vysvětlu­je Mar­ti­na Fau, že i při hledání přá­tel prostě nes­míte přešlapo­vat na místě, ale jít a ces­tou se rozh­lížet a při­jí­mat výzvy. Občas se poza­s­tavit, seznámit se, pok­lá­bosit, vní­mat, jak se cítíte, a pří­pad­ně jít zase dál.

Jehla v kupce sena

Než najdete, asi se párkrát spletete. Ale otrávit by vás to nemě­lo. A aby se vám hleda­lo lépe a nepá­trala jste po té pověst­né kupce sena, pojďme si dát ještě dohro­mady, kde a jak hle­dat:

• popřemýšle­jte, proč vám právě kamarád­ka chy­bí, a co byste od ní vlast­ně chtěla (chodit na kafe, běhat, klá­bosit, nebo všech­no dohro­mady?)

• uvě­domte si, že kamarád­ka vás sice sbalit může, ale na rozdíl od lovení chla­pa, tady máte pros­tor být vysoce aktivní i vy sama… sedět a čekat, až se nějaká poten­ciál­ní kamarád­ka najed­nou objeví? To byste mohla čekat vážně věčně (věčněji než u chlapů)

• mís­ta, kam se pro kamarád­ku vydáte, by měla odpoví­dat vaše­mu nature­lu: milovnice knížek se prostě nepůjde sez­namo­vat na závod v real­ley. A pokud, musí počí­tat s tím, že tam budou holky, co čtou leda tak návod na ses­tavení auto­mo­toru. Takže vyh­líd­ky nic moc.

• začít sez­namování ozná­mením, že hledáte kamarád­ku, může být orig­inál­ní… ale asi bych po něm sáh­la v okamžiku, kdy dotyč­nou chvíli znáte nebo pozoru­jete zpovzdálí, něco o ní víte… jinak budou lep­ší neu­trál­ní kon­verzace, ve kterých se jen tak mezi řečí zep­táte, jestli by se vaše poten­ciál­ní kamarád­ka nedala někdy v budouc­nu kafe (pokud s vámi aspoň chvíli kon­ver­zo­vala s úsměvem na tváři, vel­mi pravděpodob­ně kývne)

• nejvíc poten­ciál­ních kamarádek najdete v tzv. žen­ských kruzích – holčičí sem­i­náře, poby­tové vík­endy, holčičí fit­cen­tra nebo kurzy šití? Tam přes­ně chodí ty, kterým chy­bí holčičí sdílení (tedy skvělé poten­ciál­ní kamarád­ky a pravděpodob­ně „takylovkyně“)

• a až se začnete pozná­vat, mějte na paměti, že bez otevření se nezjistíte, jestli před sebou máte oprav­du novou kamarád­ku… tvářit se, jak si mys­lím, že bych se měla tvářit, neprodává„mě“, ale nějak­ou před­stavu o mě (Což je mimo­cho­dem jed­na z typ­ick­ých chyb, které děláme i s nový­mi muži: před­kládáme jim sebe jiné, než jsme, jen pro­to, že si mys­líme, že by nás tak jiné chtěli… a pak vedle sebe máme snad­no ty nepravé – muže, i kamarád­ky.)

BOX: Může kamarád­ku nahra­dit part­ner?

Do jisté míry asi ano. Určitě platí, že váš muž by měl být i vaším přítelem (ale určitě nejen přítelem!!!). Jenomže, holčičí kamarád­ství má jistě bonusy, které nám muži nikdy neda­jí. Dokonce, ani když jsou z řad gayů, o kterých se tradu­je, že jsou báječné kamarád­ky. Jsou, vím to z vlast­ní zkušenos­ti, ale přesto v sobě mají něco maskulin­ního, co jim taky ne vždy­cky dovolu­je s námi jen „po holčičím“ rezono­vat. Typ­ické je to podle Denisy Palečkové ve chvílích, kdy se potře­bu­jeme jenom vypoví­dat. Neřešit, jenom vypoví­dat: „Když part­ner­ka napřík­lad řekne, že měla perný den v prá­ci, pro muže to může znít jako výz­va k akci: „Aha, mám něco udělat?” A může začít radit: „Zkus si najít něco nového!” a podob­ně. A přit­om jste si jako žena chtěla jen vylít srd­ce a cítit pochopení a pod­poru, niko­liv reago­v­at na návrhy řešení, že? To je kamarád­ce hned jas­né!“

Pro zají­mavost!

Podle holand­ského soci­olo­ga Ger­al­da Mol­len­hors­ta člověk každých sedm let obmění polov­inu svých přá­tel. Nevím, nako­lik tato teorie počí­ta­la i s nejlepší­mi kamarád­ka­mi, ale fak­tem je, že po celý živ­ot vám jed­na TOP prostě nevy­drží a čas od času musíme začít hle­dat.

Časopis MOJE PSYCHOLOGIE, 04/ 2016, s. 36 – 39, Jana Potužníková, Mar­ti­na Fau

Jak se hleda­jí (dobré) kamarád­ky?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.