Když jsem se před mno­ha lety vdá­vala, při­pada­lo mi, že náš vztah bude trvat věčnost. Vše bylo tak krás­né, opti­mi­stické a snad­no řešitel­né. Věři­la jsem, že mám to štěstí, a že můj vztah nemůže ochlad­nout nebo dokonce uvad­nout. Takové­to myšlenky mne ani nena­pad­ly. Roky utíkaly a já se toči­la v koloběhu běžných starostí. Rod­i­na, hlavně děti, práce, domácí povin­nos­ti… Snaži­la jsem se najít si čas i na své koníčky a kamarád­ky. Když byly děti menší, jen ztěží jsem si ten čas našla. Pos­tu­pem času se to zlepši­lo a já jsem se mohla začít ale­spoň trochu věno­vat sobě a přátelům. Bylo to osvobozu­jící, ale pořád ve mně hlo­dal takový ten vnitřní poc­it, že něco není úplně v pořád­ku…


Proč se cítím někdy tak sama, když vlastně sama nejsem?

Záleží, z jakého uhlu pohle­du se na tuto větu podívám. Tech­nicky vza­to sama nejsem, ale citově to až taková prav­da není. Víte, jak to mys­lím? Mys­lím na svého manžela. Je tady i není! Myšlenka­mi je čas­to pryč… Už mne tak nepod­poru­je jako předtím. Jeho doteky jsou stále méně častá a naše společné chvíle se v posled­ních pár letech naplni­ly dohadováním se o dětech a jejich prob­lémech.

Je to v pořádku a normální?

Ano, je to zcela nor­mál­ní stav, který je součástí kaž­do­den­ního part­ner­ského živ­ota. Hlavně po narození potomků se každý vztah mění. Pozornost, kter­ou jsme si před tím s part­nerem dávali každý den, se pře­sunula na prak­tické záleži­tosti kolem domác­nos­ti a dětí. Nikdo z nás nemá „nad-schop­nos­ti“, kdy se dokážeme „rozkrá­jet“ a věno­vat se všem ste­j­nou mírou. Něk­teré vztahy takovou živ­ot­ní zkoušku ani neusto­jí! Zamilo­vanost se vytratí a zůs­tane lás­ka a i ta se mění v přá­tel­ství. Neob­viňu­jme se z niče­ho, že jsme se part­nerovi nemohly dostatečně věno­vat. Určitě jsme dělaly max­i­mum, co bylo v našich silách. K tomu, aby se nar­o­di­ly naše děti, bylo potře­ba obou part­nerů. Bylo tedy log­ické, že mat­ka se bude muset o ně starat. Ne chvíli, ale mno­ho let! Starost o ně zůs­tane matkám po celý živ­ot. I když už bude mít jinou for­mu.

Co tedy s tou samotou?

Mojí vnitřní samo­tou. Ta mne trápí! Chy­bí mi ty chvíle se svým mužem, když jsme byli jeden pro druhého, když jsem byla jeho svět a on můj. Ale on je pro mne pořád! Když se nad tím vším zamys­lím, mám na výběr ze dvou možnos­tí. Buď to nechám být a budu se tvářit, že žád­ný prob­lém není. Nebo se pokusím pro to něco udělat! Druhá možnost zna­me­naná, že teď, když už mám pros­tor, udělám nějaké vstříc­né kroky ke své­mu part­nerovi. Něčím ho potěším, budu na něho mile­jší a zkusím s ním prom­lu­vit o tom, co cítím…
Muži pře­ci do našich hlav nev­idí! Každé pohlaví má své genet­ické kódy a nas­tavení. Musím mu říct, co mne trápí a jaké mám poc­i­ty!
Hlavní zása­da je nic mu nevyčí­tat a nes­nažit se ho měnit. Nejdřív si v hlavě ujas­ním, co vlast­ně chci a potom se do toho s chutí pustím. Nemám co ztratit. Když udělám poz­i­tivní krok vpřed, max­imál­ně mi řekne, že tohle dělat nechce. Možná budu přek­vape­na, že navrhne něco jiného.

Vztah po letech je o kom­pro­misu a vzá­jem­né tol­er­an­ci a porozumění! Stěžováním si kamarád­kám nic nedosáh­nu, jen mi ty neg­a­tivní poc­i­ty zesílí! Někdy stačí jen na svět­lo vytáh­nout své myšlenky, a věci se dají do pohy­bu… Nečekám zázraky, ale každý, i když malý krůček zaplní to prázd­né mís­to, a slo­vo samo­ta, už neb­ude mít v mojí hlavě žád­né uplat­nění.
Určitě se neb­udu v „boji“ s vnitřní samo­tou spoléhat na part­nera, budu aktivní a naj­du si nové koníčky, nebo se vrátím k těm starým. Chci více pečo­vat o sebe, své přátele a dopřát si s nimi hezké chvilky. Když tohle všech­no zre­al­izu­ji a k tomu rozproudím své vlast­ní myšlení, určitě se budu cítit o dost více spoko­jeně.

A co ty? Jaké jsou tvoje plány, aby ses již necítila sama?

Jsem vdaná, a přesto se cítím tak sama!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.