Časopis PERFECT WOMAN, 06/2014, str. 135 – 136. Text: Jana Potužníková, na otázky odpovídá Mar­ti­na Fau.

Roz­chody a rozvody patří k nejstresovějším událostem našich živ­otů. Při­jít o part­nera je totiž jako ztratit půdu pod nohama a mno­hdy kus sebe sama… Je to snad důvod, proč (čas­to i po kon­cích, které samy ini­ci­u­jeme) pláčeme „nad rozl­itým mlékem“ a chceme HO zpátky?Každý vztah zažívá vzes­tupy, sta­gnace a taky pády. Procházet se donekoneč­na růžovou zahradou? To prostě není reál­né. Přicháze­jí hád­ky, roz­pory, měníte se jeden jako druhý, a jed­no­ho dne to může pře­s­tat jednoduše fun­go­vat. Samozře­jmě, poc­it, že to není to pravé, nepři­jde jen tak, vkrádá se spíše poma­lu a dlouhodobě. A přesto nakonec přek­vapí. A je jed­no, jestli to bude nakonec vy, kdo si uvě­domí, že už se vedle něj nechcete probouzet, nebo on při­jde s tím, že je konec. Ať jste to pláno­vala, mluvili jste o tom, anebo vás s tím nefalšo­vaně zaskočil, výsledek je ste­jný. Najed­nou snídáte i večeříte sama a řešíte asi tak deset mil­ionů poc­itů, z nichž jeden bude obzvlášť vtíravý: něco vám chy­bí! A vždy­cky ho bude násle­dovat otáz­ka – „Oprav­du to muse­lo skončit?“ i náh­le získané nové přesvědčení – „Vždyť to bylo tak pri­ma, chtěla bych ho zpátky!“…

Změ­na optiky

Takové přesvědčení přichází přede­vším u kon­ců dlouhodobých vztahů a těch, které byly z vaše­ho pohle­du ukonče­ny násil­ně, ještě v období vlast­ní zamilo­vanos­ti. To je pak člověk najed­nou jako bez ruk­ou, bez nohou. U dlouhodobého vztahu už si přece jen zvykl na myšlenku spol­ubytí tak nějak „navždy­cky“, v pří­padě nečekaného konce v počátku vztahu pak ještě nestihl při­jít o růžové brýle ani se emo­cionál­ně vyřádit nebo nechat uklid­nit hor­mo­ny, a najed­nou je to pryč? Zázemí, nebo iluze a sny o budouc­nos­ti? Je jed­no, co vám po jeho odchodu z vaše­ho živ­ota začne chy­bět dřív… Ale nejste jako­by celá. Dokonce, ani když jste to chtěla! A začínáte panikařit a domáhat se možnos­ti zkusit to ještě jed­nou, lépe, znovu…

Za tím­to jed­náním sto­jí jed­iný zdroj: Nejis­to­ta vše­ho druhu. Po roz­chodu se vždy­cky samy sebe ptáme: Naj­du ještě někdy něko­ho, s kým budu šťast­ná? Zaplatím složenky? Co naše děti? A co kdy­by měl další s jinou? Komu zavolám, až zůs­tanu trčet s autem u kra­jnice?,“ objasňu­je kouč­ka a men­tor­ka Mar­ti­na Fau a pokraču­je: „Navíc, málok­terá z nás je tak naivní, aby nevěděla, že bez part­nera při­jde hod­ně uslzených chvil a tápání… a že to bude chtít nefalšo­vané vnitřní rozhod­nutí, ochotu sebrat odvahu, sílu a hrdost, otřít slzy, než budeme schop­né roz­chod začít brát jako možnost začít něco jiného a užít si kormidlování do nového přís­tavu.“

Zlé budiž zapomenu­to!

Stra­chy a obavy jsou po roz­chodu oprav­du zlé a zákeřné. Děla­jí z nás totiž úplně jiné lidi – nutí mno­hé z nás (přede­vším ty citlivější a řekněme méně samostat­né povahy) žadonit, snižo­vat se k obtěžování toho, které odešel, doprošování se o novou dávku jeho pozornos­ti, k omlu­vám za to, co se sta­lo, nesta­lo, moh­lo stát… V návalu poroz­chodové paniky pak přichází také ten vůbec nejzrád­nější úkaz: najed­nou všech­no dokážeme odpustit. Jeho nedostatek času, manip­u­lace, jichž se dopouštěl, v rám­ci zoufal­ství jsme my ženy mno­hdy schop­né zapome­nout i na to, že pil, ubližo­val nám, zahýbal nebo přišel o rodin­né úspory. „Za tím pro změnu sto­jí svě­domí, které nám pořád před­hazu­je, že jsme tře­ba mohly tomu špat­né­mu zabránit,“ vysvětlu­je kouč­ka. Je to to známé „co kdy­by“ – Co kdy­bych já udělala něco jinak, on pak mohl být také jiný… Že nemohl, v tu chvíli, pokud jsme bez něj zoufalé, prostě nev­idíme, i když ještě v min­u­tu jeho odchodu nám to bylo jas­né. „Na takovém násil­ném přikrašlování dotyčného má pak lví podíl také naše bio­log­ická potře­ba dostat se co nejrych­le­ji z poc­itů špat­ných do těch dobrých. Chceme cítit úle­vu. Když nás bolí hla­va, taky si neříkáme, nevadí, udělám všech­no pro­to, aby mi bylo hůř… ale hledáme prášek, čín­sk­ou mast nebo deku, tmu a chvíli klidu…“ dodává Mar­ti­na Fau.

Stíhač­ka bez příčiny

Pro­to všech­no pak po roz­chodu můžeme doslo­va bláznit a stát se to pověst­nou stíhačk­ou, která na něj čeká u práce, volá mu, píše a pře­je si jeho návrat, ať už roz­chod proběhl jakko­liv a z jakéhoko­liv důvo­du. Nev­idíme, nes­lyšíme, nemys­líme. Jako kdy­by­chom měly klap­ky na očích a vidě­ly před sebou jed­iný cíl. Neu­vě­do­mu­jeme si, že staronové nemívá val­nou šan­ci na přežití a jako všech­no sle­po­vané, bude náchyl­nější k další­mu rozbití. Nedochází nám, že se toužíme dostat zpátky do pekla, pokud jím vztah před tím byl. Ani nás dokonce nena­padne, že neustále snižu­jeme svou poten­ciál­ní hod­no­tu, kter­ou jsme pro něj měly nebo bychom znovu mohly mít, pro­tože plačky a ženy neustále se něče­ho doprošu­jící jsou pro muže sexy asi jako úsměv plný zkažených zubů… A pozor, na takové jed­nání přit­om vůbec nemá vliv ani to, kdo jsme a odkud pocházíme. Pokud se dáme na dráhu poroz­chodové stíhačky, jed­no, jestli chodíme do práce do super­mar­ke­tu nebo banky, jestli je nám dvacet nebo čtyřicet. Stát se to může prak­ticky každé z nás. „Přit­om je to všech­no jen zvrá­cená iluze. Usilo­vat o navrá­cení něče­ho, co neby­lo dobré, a pro­to se to roz­pad­lo, je totiž jako koupit zkažené maso a věřit, že vývar z něj bude adeptem na Miche­lin­sk­ou hvěz­du,“ říká na rov­inu kouč­ka. A upo­zorňu­je ještě na další prob­lematiku spo­je­nou s takovým doprošováním se: nakonec už vůbec nemusí jít o dotyčného chla­pa. Z takového stíhání se totiž snad­no může stát něco jako… nástroj pom­sty nebo soukromý druh „sportu“!

Za kaž­dou cenu…

Ty, které s pros­ba­mi o návrat vydrží chodit oprav­du dlouho, se pak dostá­va­jí ještě do zvlášt­nějšího rozpoložení: jejich útoky se nejenže opaku­jí, ale také stupňu­jí co do čet­nos­ti i inten­z­i­ty a stá­va­jí se poma­lu hlavní náplní jejich živ­ota. Jako­by dočas­ným cílem, za nímž se nakonec neskrývá už ani tak touha být s tím mužem, ale hezky mu otrávit živ­ot, kaz­it mu hezké dny a připomí­nat, že ublížil nebo se neza­choval, jak měl. A když za tím není taková nebo podob­ná, až pom­sty­chtivá potře­ba, je za tím zase zvrá­cená „logi­ka“ – když jsem sama já, měl bys ty být taky. Proč já trávím večer sama, a ty ne? Kupo­di­vu, někdy tyto nájezdy končí­va­jí nakonec šťast­ným návratem. A teprve pak prozřeme a dojde nám: ono neš­lo o něj, pro­tože on oprav­du za nic nesto­jí, šlo jen o mé obavy, nechuť být sama. „A to je teprve průšvih, pro­tože jsme zpátky v něčem, v čem jsme být nechtě­ly. On od nás dostává vešk­erý servis jako před tím, ale my od něj pro změnu nic. Nezříd­ka se ukáže, že to, o co jsme stá­ly, nebyl dia­mant, ale kus pískovce. Stíra­jí se hran­ice kval­i­ty, není jas­né, co sto­jí za co a co ne…“ varu­je Mar­ti­na Fau před vítězným pocitem v okamžiku (nečekaného) znovu­dobytí dotyčného. Ono totiž jen málokdy je co slav­it doopravdy, což nám ale ukáže až čas.

Všech­no jed­nou pře­bolí

A čas, ten je po roz­chodu nebo i rozvo­du asi tím jed­iným, oprav­du účin­ným lékem. Zvlášť, když ho doplníte kouskem své sny nevázat se k min­u­losti, ale dívat se dopře­du. Nekňourat, neplakat nad rozl­itým mlékem, neza­pomí­nat na neg­a­ti­va, ale začít hle­dat krásy živ­ota jinde než v jeho špinavých ponožkách poházených po bytě… Pokud vztah skončil, měli jste k tomu on nebo vy v tu danou chvíli důvod. To je tře­ba si připomí­nat. „A pak také to, že živ­ot je ces­ta. Že je nor­mál­ní cítit se chvíli dobře a chvíli ne, ste­jně jako učit se z toho, co proži­jeme. Všech­no to chce hlavně nadhled – přece neb­udeme navždy­cky neš´tastné jen pro­to, že to jed­nou nevyš­lo?! Nic není defin­i­tivní. Naopak! Teprve reakcí na akci roz­plétáme nový příběh!“ je si jistá kouč­ka Mar­ti­na Fau.

…přece jen hap­py end?

A ještě malý dovětek na závěr. Něk­teré vztahy se skutečně znovu obnoví, zkusí to napo­druhé a vyjde jim to. Ale takové nové šance nepřicháze­jí po hys­t­er­ick­ých výlevech a naléhání hraničícím se stalkingem. Vždy­cky je za tím zralá úva­ha. Jeho i její, pro­tože dát druhou šan­ci jaké­muko­liv vztahu, to je rozhod­nutí, ke které­mu musí svo­bod­ně dojít oba, krok za krokem, za jistých pravidel. A čím více oba takový návrat promys­lí, tím lépe pro jejich budouc­nost, která samozře­jmě klid­ně může být šťast­ná!

Nemůžu na něj zapome­nout!