Časopis PERFECT WOMAN, 04/2014, str. 144 – 146. Text: Jana Potužníková, na otázky odpovídá Martina Fau.
Pro většinu z nás jsou slzy možností, jak dát průchod silným emocím. Pomáhají nám zbavit se napětí, stresu a někdy také vyjádřit radost. Najdou se ovšem i ženy, které pláč pojaly jako způsob, jak mohou – dle svého přesvědčení – získat, co chtějí…
Pláč a ženy?
To k sobě prostě patří. Pláčeme pro úlevu, když je nám smutno, pokud se cítíme bezmocné, všechno na nás padá, je toho na nás moc nebo nám to právě skřípe ve vztahu. Pláčeme, pokud se něco děje s našimi blízkými, vidíme-li bezpráví… A ve všech těchto případech pláčeme hlavně proto, že příroda dala slzám hned několik užitečných funkcí. Obsahují hormon endorfin, tedy hormon štěstí nebo také hormon, který dokáže utlumit nepříjemné pocity. Proto se nám po pláči vždycky tak příjemně uleví. A uleví se i tělu samotnému, protože spolu se slzami se z těla vyplavují odpadní látky vyvolané stresem. Někdy naopak pláčeme ale štěstím nebo dojetím, a tehdy slzy stupňují naše příjemné emoce na maximum. Co mají tyto případy společného? Pláč při nich má jednoduché, nebo spíš přímočaré „poslání“: sdělit to, jak se cítíme, předat o nás informaci okolí a případně pomoct nám samotným. Ale co ty slzy, které některé ženy roní jaksi účelově?
Informační chaos
Takové „umělé vodopády“ přinášejí do mezilidské komunikace hned několik negativ. Tím prvním je informační chaos – slzy všichni primárně vnímají právě jako komunikační prostředky oznamující nepohodu, negativní pocity, smutek a cítí při nich potřebu plačící(ho) obejmout. Jenže účelový pláč takovou informaci primárně nenese. Snaží se ji vyvolat, ale někde tam uvnitř člověk prostě cítí, že se děje něco zvláštního. A tím bývá většinou pocit manipulace. Vkrádá se nenápadně, ale přesto. A i když si ho ani nemusí adresát účelového pláče uvědomit (nebo mu třeba dojde až napotřetí), je tu prostě najednou něco, co mu vadí. Takže sice možná jde, obejme dotyčnou nebo jí vyhoví, ale uvnitř se pere s tím, že to nedělá zrovna dobrovolně. Kromě toho – adresátem takových manipulativních slz bývají, a dokonce musí být osoby blízké nebo potenciálně blízké (třeba věrní ctitelé), protože pro cizího muže je bezdůvodně plačící žena prostě něco, co přejde maximálně s poklepáním si na čelo. Jen někoho citově zainteresovaného i takový pláč donutí se zastavit a situaci řešit. „Když se to stalo poprvé, vyděsil jsem se. Moje tehdejší partnerka plakala tak usedavě… Přišel jsem, objal ji, čekal nějaké strašné události, dokonce mě napadlo, že jsem něco zkazil, ale nakonec z ní vypadlo jen nějaká bezvýznamná prosba. Nerozuměl jsem tomu. Nikdy předtím jsem se s tím nesetkal. Pro mě to bylo nepochopitelné. A až časem jsem rozklíčoval situace, v nichž o něco šlo a v nichž jsem mohl relativně v klidu partnerčin pláč přecházet. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsem ji to odnaučil. Do vztahu takové manipulace podle mě nepatří,“ svěřuje se šestadvacetiletý Adam se svou „plačtivou“ zkušeností.
Všeho s mírou…
Nějaké malé fňuknutí sem tam… přitom ještě nemusí být fatální. I když je to svým způsobem děsivé a absurdní, dokonce může oběma vyhovovat, že ona vytvoří zdání nějaké nouze a on přijde a „zachrání ji“. Je to ten starý známý model rytířů a princezen, které potřebují své udatné muže. Jenomže, všechno prostě musí být s mírou. „Má dnes již bývalá přítelkyně plakala často. A já jí to skoro rok toleroval – byla totiž ženou, o kterou jsem se dlouho snažil, miloval jsem ji potají celé měsíce, než se mi podařilo se k ní dostat. Takže jsem zpočátku trpěl její slzy pro nic za nic a vodopády, které se spustily spolu s obviňováním z toho, že ji nemám dost rád, kdykoliv jsem třeba jen s něčím nesouhlasil. Byla má chyba, že jsem jí k tomu dal takový prostor. Protože nakonec už jsem ji nedokázal přesvědčit, že tím zbytečně ohrožuje náš vztah, z něhož jsem nakonec musel skutečně odejít. Své manipulativní slzy začala totiž tahat už i do ložnice: chtěla si jimi vynucovat sex, když jsem na něj neměl náladu, snažila se mě jimi odradit, když neměla chuť na milování ona… I když byla mou vysněnou láskou, nakonec jsem odešel,“ popisuje, co může se vztahem přehnané používání slz udělat, osmadvacetiletý Radek.
Jako malé!
„Jen tak pro nic za nic na mě slzy zkusila použít manželka jen jednou v životě. Rychle jsem jí vysvětlil, že pokud se hodlá chovat jako malá, nemáme si spolu co říct,“ říká o své stručné zkušenosti s manipulací pláčem pro změnu pětatřicetiletý Libor a mimochodem tím naráží na další informaci, kterou o sobě účelové plačky sdělují: chovají se jako děti a vypadají, že najednou nejsou dost zralé — minimálně ne tolik, aby šly a o to, co chtějí, si řekly, nebo se o to samy zasloužily. Kromě toho i děti mnohdy prostřednictvím slz jen upoutávají pozornost, vynucují si větší péči, něčí přítomnost, více projevů náklonnosti. Jenže u nich se to na rozdíl od dospělých žen pochopit!
BOX: Jak to se slzami „pro nic za nic“ vidí odborníci? Na to jsme se ptali koučky a mentorky, Ing. Martiny Fau:
Může manipulativní pláč fungovat na všechny typy mužů?
Nic není jen černé a bílé. Na potenciální úspěch slz můžeme pohlížet optikou předpokladu, že muži mají rádi jasná konkrétní řešení, zatímco slzy jsou nečitelné, komplikují jim nadhled, a to může mít za následek cílenou kapitulaci s vidinou „budu mít klid“. Nicméně odhlédneme-li od obecně zažitých předpokladů, uvědomíme si, jak moc také záleží na zkušenostech a vzorcích formovaných od dětství. Totiž ještě než muži na slzy reagují, „nějak“ je vnímají. Například, když se jako dítě setkám s tím, že matka si stále pláčem vynucuje pozornost, tento vzorec si přenáším do dospělosti, a mohu mylně předpokládat, že tento záměr má i partnerka. Když se v rodině pláče „za jasných okolností“, díky nepříjemné události, pro pocit momentální úlevy, ale i dojetím, jsou slzy přirozeně vnímanou emocí. Zjednodušeně řečeno, i v našich životních zkušenostech je zakódován potenciální úspěch slz.
Jak dlouho může pláč fungovat, když už se ukáže, že tedy zabírá?
Tolerance a vstřícnost mají své meze. Ale jsou individuální i vzhledem k výše uvedenému. Každý muž tedy odolává jinak dlouho a jiným způsobem. Nicméně i ten nejempatičtější podporovatel své partnerky se k slzám stává postupně víc a víc resistentní. V krajním případě hrozí manipulantce ztráta respektu a úcty vůči její osobě. A protože respekt i úcta jsou jednou z mnoha živin našeho šťastného života, stojí za to se zamyslet, jestli a jak své chování změnit.
U čeho slzy jako nástroj manipulace rozhodně nemají své místo? Kde je ta mez, za kterou by žádná „plačka“ jít neměla?
Jestliže ovlivňují druhého člověka natolik, že tím brání jeho svobodné volbě. Mají-li charakter vydírání a vědomého tlaku na rozhodnutí, který znemožňuje situaci vyřešit. A zapovězené by měly být určitě také u osob, které nemohou být adekvátním komunikačním partnerem – jako jsou například děti. Když už žena zvolí slzy jako taktiku, i tady platí, že pro fair-play hru musí význam jejího pláče zůstat na vlastní půlce hřiště.
Může mít to, co si dotyčná vybrečí, vůbec nějakou „cenu, hodnotu“?
Hodnota čehokoliv je taková, jakou ji sami vnímáme. Pokud si žena výsledek vytrucuje, je to její volba. Otázkou zůstává, zda to tak doopravdy cítí. Jestli je její vítězství reálným vítězstvím nebo jen povedená kamufláž před okolním světem. Za manipulací se často skrývá neschopnost nebo nevědomost, jak stejného výsledku dosáhnout adekvátním způsobem. A s tím souvisí i míra sebevědomí a sebeúcty. Z vlastní praxe mám zkušenost, že žena, která začne pracovat na svém „sebevědomém ženství“, vyřeší řadu souvisejících problémů. Najde a zažije si nové způsoby jednání, získá nadhled, mnohdy začne mít víc ráda sama sebe, a i pláč se stane už jen tou doprovodnou emocí ve správný okamžik.
A může mít „plačka“ skutečno hodnotu jako žena, pro muže, na něhož to se slzami neustále zkouší?
Ve zdravém vztahu je důležité, aby byla žena v mužově životě pevným bodem, na který se může spolehnout stejně tak, jako ona se může spolehnout na něj. Profesionální plačka se z dlouhodobého hlediska vystavuje riziku, že místo skvostného náhrdelníku se stane v životě muže jen obyčejným přívěskem…