Časopis PERFECT WOMAN, 04/2014, str. 144 – 146. Text: Jana Potužníková, na otázky odpovídá Mar­ti­na Fau.

Pro většinu z nás jsou slzy možnos­tí, jak dát prů­chod sil­ným emocím. Pomáha­jí nám zbav­it se napětí, stre­su a někdy také vyjádřit radost. Naj­dou se ovšem i ženy, které pláč pojaly jako způ­sob, jak mohou – dle svého přesvědčení – získat, co chtějí…

Pláč a ženy?

To k sobě prostě patří. Pláčeme pro úle­vu, když je nám smut­no, pokud se cítíme bez­moc­né, všech­no na nás padá, je toho na nás moc nebo nám to právě skřípe ve vztahu. Pláčeme, pokud se něco děje s naši­mi blízký­mi, vidíme-li bezpráví… A ve všech těch­to pří­padech pláčeme hlavně pro­to, že příro­da dala slzám hned něko­lik užitečných funkcí. Obsahu­jí hor­mon endorfin, tedy hor­mon štěstí nebo také hor­mon, který dokáže utlu­mit nepří­jem­né poc­i­ty. Pro­to se nám po pláči vždy­cky tak pří­jem­ně uleví. A uleví se i tělu samot­né­mu, pro­tože spolu se slza­mi se z těla vyplavu­jí odpad­ní látky vyvolané stre­sem. Někdy naopak pláčeme ale štěstím nebo dojetím, a tehdy slzy stupňu­jí naše pří­jem­né emoce na max­i­mum. Co mají tyto pří­pady společného? Pláč při nich má jednoduché, nebo spíš pří­močaré „poslání“: sdělit to, jak se cítíme, pře­dat o nás infor­ma­ci okolí a pří­pad­ně pomoct nám samot­ným. Ale co ty slzy, které něk­teré ženy roní jak­si účelově?

Infor­mační chaos

Takové „umělé vodopády“ přináše­jí do mezilid­ské komu­nikace hned něko­lik neg­a­tiv. Tím prvním je infor­mační chaos – slzy všich­ni primárně vní­ma­jí právě jako komu­nikační prostřed­ky ozna­mu­jící nepo­ho­du, neg­a­tivní poc­i­ty, smutek a cítí při nich potře­bu plačící(ho) obe­j­mout. Jenže účelový pláč takovou infor­ma­ci primárně nenese. Snaží se ji vyvolat, ale někde tam uvnitř člověk prostě cítí, že se děje něco zvlášt­ního. A tím bývá větši­nou poc­it manip­u­lace. Vkrádá se nená­pad­ně, ale přesto. A i když si ho ani nemusí adresát účelového pláče uvě­domit (nebo mu tře­ba dojde až napotřetí), je tu prostě najed­nou něco, co mu vadí. Takže sice možná jde, obe­jme dotyč­nou nebo jí vyhoví, ale uvnitř se pere s tím, že to nedělá zrov­na dobro­vol­ně. Kromě toho – adresátem takových manip­u­la­tivních slz býva­jí, a dokonce musí být oso­by blízké nebo poten­ciál­ně blízké (tře­ba věrní ctitelé), pro­tože pro cizího muže je bezdůvod­ně plačící žena prostě něco, co pře­jde max­imál­ně s pok­lepáním si na čelo. Jen něko­ho citově zain­tereso­vaného i takový pláč donutí se zas­tavit a situaci řešit. „Když se to sta­lo poprvé, vyděsil jsem se. Moje tehde­jší part­ner­ka plakala tak use­davě… Přišel jsem, objal ji, čekal nějaké strašné události, dokonce mě napad­lo, že jsem něco zkazil, ale nakonec z ní vypad­lo jen nějaká bezvýz­nam­ná pros­ba. Nerozuměl jsem tomu. Nikdy předtím jsem se s tím nesetkal. Pro mě to bylo nepocho­pitel­né. A až časem jsem rozk­líčo­val situ­ace, v nichž o něco šlo a v nichž jsem mohl rel­a­tivně v klidu part­nerčin pláč přecházet. Neby­lo to jednoduché, ale nakonec jsem ji to odnaučil. Do vztahu takové manip­u­lace podle mě nepatří,“ svěřu­je se šes­tad­vacetiletý Adam se svou „plač­tivou“ zkušenos­tí.

Vše­ho s mírou…

Nějaké malé fňuknutí sem tam… přit­om ještě nemusí být fatál­ní. I když je to svým způ­sobem děsivé a absurd­ní, dokonce může obě­ma vyhovo­vat, že ona vytvoří zdání nějaké nouze a on při­jde a „zachrání ji“. Je to ten starý známý mod­el rytířů a princezen, které potře­bu­jí své udat­né muže. Jenomže, všech­no prostě musí být s mírou. „Má dnes již bývalá přítelkyně plakala čas­to. A já jí to sko­ro rok toleroval – byla totiž ženou, o kter­ou jsem se dlouho snažil, milo­val jsem ji pota­jí celé měsíce, než se mi podaři­lo se k ní dostat. Takže jsem zpočátku trpěl její slzy pro nic za nic a vodopády, které se spusti­ly spolu s obviňováním z toho, že ji nemám dost rád, kdyko­liv jsem tře­ba jen s něčím nesouh­lasil. Byla má chy­ba, že jsem jí k tomu dal takový pros­tor. Pro­tože nakonec už jsem ji nedokázal přesvědčit, že tím zbytečně ohrožu­je náš vztah, z něhož jsem nakonec musel skutečně ode­jít. Své manip­u­la­tivní slzy začala totiž tahat už i do ložnice: chtěla si jimi vynu­co­v­at sex, když jsem na něj neměl náladu, snaži­la se mě jimi odra­dit, když neměla chuť na milování ona… I když byla mou vys­ně­nou lásk­ou, nakonec jsem odešel,“ popisu­je, co může se vzta­hem přehnané používání slz udělat, osmad­vacetiletý Radek.

Jako malé!

Jen tak pro nic za nic na mě slzy zkusi­la použít manžel­ka jen jed­nou v živ­otě. Rych­le jsem jí vysvětlil, že pokud se hodlá cho­vat jako malá, nemáme si spolu co říct,“ říká o své stručné zkušenos­ti s manip­u­lací pláčem pro změnu pětatřicetiletý Libor a mimo­cho­dem tím naráží na další infor­ma­ci, kter­ou o sobě účelové plačky sdělu­jí: chova­jí se jako děti a vypada­jí, že najed­nou nej­sou dost zralé — min­imál­ně ne tolik, aby šly a o to, co chtějí, si řek­ly, nebo se o to samy zaslouži­ly. Kromě toho i děti mno­hdy prostřed­nictvím slz jen upoutá­va­jí pozornost, vynu­cu­jí si větší péči, něčí pří­tom­nost, více pro­jevů nák­lon­nos­ti. Jenže u nich se to na rozdíl od dospělých žen pocho­pit!

BOX: Jak to se slza­mi „pro nic za nic“ vidí odborní­ci? Na to jsme se ptali koučky a men­torky, Ing. Mar­tiny Fau:

Může manip­u­la­tivní pláč fun­go­vat na všech­ny typy mužů?

Nic není jen černé a bílé. Na poten­ciál­ní úspěch slz můžeme pohlížet optik­ou před­pok­ladu, že muži mají rádi jas­ná konkrét­ní řešení, zatím­co slzy jsou nečitel­né, kom­p­liku­jí jim nadhled, a to může mít za následek cíle­nou kapit­u­laci s vidi­nou „budu mít klid“. Nicméně odhléd­neme-li od obec­ně zažitých před­pok­ladů, uvě­domíme si, jak moc také záleží na zkušenos­tech a vzor­cích for­movaných od dět­ství. Totiž ještě než muži na slzy reagu­jí, „nějak“ je vní­ma­jí. Napřík­lad, když se jako dítě setkám s tím, že mat­ka si stále pláčem vynu­cu­je pozornost, ten­to vzorec si přenáším do dospělosti, a mohu myl­ně před­pok­lá­dat, že ten­to záměr má i part­ner­ka. Když se v rod­ině pláče „za jas­ných okol­nos­tí“, díky nepří­jem­né události, pro poc­it momen­tál­ní úlevy, ale i dojetím, jsou slzy přirozeně vní­manou emocí. Zjednodušeně řečeno, i v našich živ­ot­ních zkušenos­tech je zakó­dován poten­ciál­ní úspěch slz.

Jak dlouho může pláč fun­go­vat, když už se ukáže, že tedy zabírá?

Tol­er­ance a vstříc­nost mají své meze. Ale jsou indi­viduál­ní i vzh­le­dem k výše uve­dené­mu. Každý muž tedy odolává jinak dlouho a jiným způ­sobem. Nicméně i ten nejem­patičtější pod­porova­tel své part­nerky se k slzám stává pos­tup­ně víc a víc resistent­ní. V kra­jním pří­padě hrozí manip­u­lantce ztrá­ta respek­tu a úcty vůči její osobě. A pro­tože respekt i úcta jsou jed­nou z mno­ha živin naše­ho šťast­ného živ­ota, sto­jí za to se zamyslet, jestli a jak své chování změnit.

U čeho slzy jako nástroj manip­u­lace rozhod­ně nema­jí své mís­to? Kde je ta mez, za kter­ou by žád­ná „plač­ka“ jít neměla?

Jestliže ovlivňu­jí druhého člově­ka nato­lik, že tím brání jeho svo­bod­né vol­bě. Mají-li charak­ter vydírání a vědomého tlaku na rozhod­nutí, který znemožňu­je situaci vyřešit. A zapovězené by měly být určitě také u osob, které nemo­hou být adekvát­ním komu­nikačním part­nerem – jako jsou napřík­lad děti. Když už žena zvolí slzy jako tak­tiku, i tady platí, že pro fair-play hru musí výz­nam jejího pláče zůs­tat na vlast­ní půlce hřiště.

Může mít to, co si dotyčná vybrečí, vůbec nějak­ou „cenu, hod­no­tu“?

Hod­no­ta čehoko­liv je taková, jak­ou ji sami vnímáme. Pokud si žena výsledek vytru­cu­je, je to její vol­ba. Otázk­ou zůstává, zda to tak doopravdy cítí. Jestli je její vítězství reál­ným vítězstvím nebo jen pove­dená kamu­fláž před okol­ním světem. Za manip­u­lací se čas­to skrývá neschop­nost nebo nevě­do­most, jak ste­jného výsled­ku dosáh­nout adekvát­ním způ­sobem. A s tím sou­visí i míra sebevě­domí a sebeúc­ty. Z vlast­ní praxe mám zkušenost, že žena, která začne pra­co­v­at na svém „sebevě­domém žen­ství“, vyřeší řadu sou­vise­jících prob­lémů. Najde a zaži­je si nové způ­so­by jed­nání, získá nadhled, mno­hdy začne mít víc ráda sama sebe, a i pláč se stane už jen tou doprovod­nou emocí ve správný okamžik.

A může mít „plač­ka“ skutečno hod­no­tu jako žena, pro muže, na něhož to se slza­mi neustále zkouší?

Ve zdravém vztahu je důležité, aby byla žena v mužově živ­otě pevným bodem, na který se může spolehnout ste­jně tak, jako ona se může spolehnout na něj. Pro­fe­sionál­ní plač­ka se z dlouhodobého hlediska vys­tavu­je riziku, že mís­to skvost­ného náhrdel­níku se stane v živ­otě muže jen obyče­jným přívěskem…

Slzy jako nástroj manip­u­lace