O kreativitě se hodně mluví, ale málo se o ní ví. Co všechno se pod pojem tvořivost vejde a proč byste ji v sobě měli probudit k životu právě vy?
Když jsem připravovala tenhle článek, narazila jsem mimo jiné na zajímavý výzkum. Proběhl už v 60. letech, kde ho provedl jistý George Land na 16 stovkách pětiletých dětí. Tehdy 98 % z nich skončilo v kolonce „velmi kreativní“. Po pěti letech je Land zkoumal znovu a velmi kreativní už bylo jen 30 %. V patnácti 12 % a v pětadvaceti mizivá 2 %… Co z toho vyplývá?
Že s určitou kreativitou se narodíme všichni. Jako děti ji plně využíváme, hýčkáme si ji – a vůbec ne jen tím, že si hrajeme, kreslíme a modelujeme. Děti jsou vynalézavé ve všem včetně způsobu oblékání, jídla nebo způsobu, jak s námi komunikují. Bohužel, s dospíváním tuhle tvořivost přestáváme považovat za důležitou. Máme starosti, vkrádá se stereotyp, hravost se nám zdá dětinská. A přitom je to velký kus našich „já“, který – když nebudeme opečovávat – zajde na úbytě (a my do značné míry s ní). Nechat usnout kreativitu totiž určitě neznamená smířit se s tím, že neprorazíte v umělecké branži. Je to o tom, že celý váš život bude něco jako nepohodlná bota, která tlačí. Takový konfekční. Zatímco život využívající tvořivost je spíš botka šitá na míru. Pohodlná, lehká, jež vás nechá dojít daleko… Proč?
Každodenní maličkosti
Představte si dvě ženy. Obě jsou stejně staré, mají stejnou práci, bydlí ve stejném bytě… Ale jedna z nich den po dni dělá to samé tím stejným způsobem. Roky má stejnou kadeřnici a nikdy ji nezmění, i když čeká týden, než si „vlasy zvyknou“. Do práce chodí, protože se musí.
Pokud se jí nepovede vyřešit trabl běžným způsobem, panikaří. Druhá žena vstává doslova s chutí do života. Když se přejí dušené mrkve, koukne do thajské kuchařky. Baví ji hledat nová řešení v práci, ve vztazích. Prohry jsou výzva, nikoliv dno… Vidíte ten rozdíl? Není daný tím, co dostaly do vínku, ale jak s tím pracují. A o tom je životní kreativita. O nápaditosti v každodennosti, v přístupu k řešení potíží, ke vztahům i sobě samé, v chuti objevovat nové, opouštět nefunkční, pátrat, hledat, víc užívat se než se trápit. Někde jsem dokonce četla, že je taková životní tvořivost vůbec důkazem, že jsme naživu. Lékaři nahmatají puls, ujistí se, že dýcháme, ale pokud máme opravdu cítit, že žijeme, potřebujeme k tomu znovu nabudit svou kreativitu. Jak? Zkuste následující kroky!
1. Představte si, že je vám zase sedm…
V roce 2010 udělala průzkum psycholožka Maria Konnikova na Univerzitě v Severní Dakotě a stejně jako George Land došla k závěru, že spolu s dětstvím za sebou necháváme i kreativitu. Zapomínáme na své sny a přání. Učíme se sebeovládání, snažíme se vyhovovat „škatulkám“… Proto jsme často tak trochu „vyšeptalí“. Pokud takoví být nechce, zavrtejte se hluboko do sebe a pozdravte své sedmileté já. Mít v sobě kus dítěte je poklad, ne dětinskost.
Ano, nejspíš zjistíte, že mnohé z toho, co jste chtěli v sedmi letech, už dneska nechcete – ale to je přirozené. Spíš si z toho vezměte schopnost snít, dělat věci naplno a s nadšením. A také schopnost vidět svět dětskýma očima. Děti spoustu z toho, co vnímáme jako samozřejmé, vidí jinak. Upozorní vás na zvuk letadla, které letí nad hlavou, registrují datla v lese, všímají si, že tráva je jinak zelená ve městě a jinak na louce, že máte jiný lak na nehtech. Mají tak každý den bohatý na smyslové prožitky, které nám bytostně chybí.
2. Seznamte se se svou pravou hemisférou
Jedním z důvodů, proč nám není vidění světa dětskýma očima vlastní, je… že s dospíváním přestáváme používat vyváženým způsobem pravou mozkovou hemisféru. V levé je logika, kritické myšlení, potřeba všechno hodnotit a „přepočítat“. Je víc „dospělá“ a taky ustrašená nebo opatrná, chcete-li. Pravá hemisféra je… snivá. Vidí vždy to lepší, je plná snů a tužeb, tvořivá. A když jí znovu dáte prostor, začnou se dít skoro zázraky. Vím to o to víc, že jsem učila kreslení pravou mozkovou hemisférou a někdy měla pocit, že jsem se najednou z kurzu kreslení přenesla na kurz zázraků. Spousta z těch, kdo přišli kreslit, najednou dokázala vidět celý svůj svět jinýma očima třeba jen proto, že se naučili vnímat barvy, uvědomovat si tvary. Odcházeli s novou chutí do života, touhou překonat strach a udělat si, co já vím, po dvaceti letech řidičák, vraceli se k sobě samým, protože na sebe v tom dospěláckém světě zapomínali!
3. Tvořte, co hrdlo ráčí
Jak k pravé hemisféře dojít? Můžete na onen kurz kreslení (např. www.konecnekreslim.cz). Můžete si ale prostě jen hrát s dětmi, modelovat nebo s nimi zpívat (nebo si zpívejte ve sprše, protože – proč tam asi spoustu lidí při zpívání napadá tolik zajímavých věcí?). Skvělé jsou i antistresové omalovánky, jež se staly trendem. Podobně jako všechny DIY (do it yourself) aktivity. „Pokud jde o kreslení a vyrábění, je v kurzu také proto, že člověka umí zpomalit, zklidnit. Dá mu prostor soustředit se, zacílit jinam. Odpočinout si, vyprázdnit v mozku tzv. pracovní paměť neboli prefrontální kortex,“ říká k tomu koučka a mentorka Martina Fau (www.stastnezeny.eu) s tím, že i takové hraní můžete využít k cílenému budování kreativity, za kterým je mimo jiné cílené vyvažování s levou. „Na začátku vědomého tréninku kreativity může být jednoduché cvičení – zkuste si napsat slovo jablko a vedle toho jej nakreslit. Je skvělé přečíst si příběh a pak ho pomocí jednoduchých obrázků nakreslit… Uvidíte mimo jiné to, že je jednoznačně jednodušší vidět obrazy spojené se slovem (tj. obou-hemisférová souhra) než jen uchovávat hromadu textů a čísel (kdy přetěžujeme levou hemisféru).“
4. Zamilujte se do pohybu
Ne, kvůli kreativitě nemusíte chodit na zumbu. Ale… v knížce Tvořivost od české socioložky Marie Königové jsem našla geniální úvahu. Právě ona dává pohyb a tvoření do souvislosti. Protože pohyb je aktivita a aktivita je tvoření. Kdo tvoří, ten se hýbe sám o sobě. Posouvá se, mění se mu obzory stejně, jako když se vám při procházce mění krajina kolem. A nejen to! Dobře zvolený pohyb čistí hlavu od myšlenkového přetížení, a dává prostor pro tvoření! Pamatuju si, že když byla dcera miminko, musela jsem si sebou na procházky s kočárkem brát zápisník, protože jsem jen chodila, nechala myšlenky běžet, a najednou byla hlava plná nápadů! Na gauči vás toho moc nenapadne.
5. Rozlišujte nápaditost a tvořivost
Že dostáváte nápady jeden za druhým? V pořádku, ale je tu ještě malý háček. Jak upozorňuje Michaela Dombrovská, blogerka (www.protoze.cz) a spisovatelka, autorka Kreativního diáře, je třeba kreativitu odlišovat od nápaditosti! „Nápaditost je koktejl schopností a dovedností, které umožňují jakoukoli tvůrčí činnost založenou na nových, originálních (a prospěšných) myšlenkách. Kreativita je proces, který od nápadu vede k realizaci. Na počátku stojí projekt, na konci produkt. Proto je kreativita propojená s produktivitou, se schopností něco nejen tvořit, ale také skutečně vytvořit. Nápaditost je zase spojená s důmyslností, tedy propojováním řešení nových a překvapivých. Činnost bez myšlenky je prázdná; naopak nápad bez tvůrce, nápaditost bez kreativity zůstávají jen na půli cesty – a v tomto případě cesta není cíl. Reflektuje to mimo jiné i autorský zákon, který nechrání nápad, ale jeho realizaci.“ (Celou její úvahu na toto téma si můžete mimo jiné přečíst na www.hrkavarna.cz.)
7. Dejte svým nápadům konkrétní podobu a řád
Možná se vám na předchozím bodu něco nezdá… A možná je to proto, že stejně jako spousta jiných můžete mít kreativitu spojenou s takovým… no, řekněme, tvůrčím chaosem. Stvořit něco nicméně znamená takřka pravý opak. Chce to směr, systém. „Mně pomáhá nápad hodit na papír, zhmotnit. Je jedno, jestli bude mít podobu koláže, nástěnky s magnetky, myšlenkové mapy, excelovské tabulky nebo kusu papíru polepeného štítky. Někdo používá mobil, jiný diktafon, diář, zápisník,“ říká k tomu Jitka Ševčíková a pro příklad uvádí: „Osobně si outlooku nastavuji připomínku, abych každý pátek hodinu věnovala svým snům a příležitostem: co jsem v tom směru udělala a co udělám příští týden… Přemýšlím o nových webovkách už celé týdny, měsíce, možná roky? Tak si právě teď sepíšu, co bude můj první krok i kdy ho udělám…“ To samé můžete aplikovat, i když řešíte třeba jen odkládanou rekonstrukce koupelny nebo sbíráte odvahu vrátit se k dávnému snu, koníčku, radosti. Pomoct vám s řádem i vizualizací může i zmíněný Kreativní diář Michaely Dombrovské. Skvělé na něm je, že jej nemusíte začít psát v lednu. Nehraje na to, jaké datum je. Hraje na to, že právě teď potřebujete prostor pro nápady a on vám ho kreativním způsobem dává. Můžete do něj psát, kreslit, jsou tu samolepky, prostě nekonečné možnosti. Je do poslední stránky kreativní.
7. Zahoďte strach
Když jsem se odbornic u tohoto tématu ptala, co považují za největšího zabijáka kreativity, shodly se na tom, že je to strach. Strach mít svůj názor, přijmout svůj nápad, dát mu prostor, srovnat se s tím, že na něj možná někdo nebude reagovat kladně. Strach riskovat neúspěch, dělat chyby, zkoušet něco znovu, jít s kůží na trh, dát konečně opravdu vědět, co chci, co mám ráda, na co myslím, strach být vidět. Strach, že mimo komfortní zónu a stereotyp, proti kterému kreativita stojí v přímém protikladu, číhá nějaké nebezpečí. „Tvořivost je přitom v podstatě velmi jednoduchá, jen si ji musíte dovolit. Vyzkoušet něco jinak. I kdyby to na první pokus byla úplná banalita – a vy jste místo mlčení řekla ve vlaku průvodčí, že má hezký parfém. Stále se ohlížíme a pochybujeme „co by tomu řekli…“, „takhle se to přece nedělá“, „určitě se ztrapním“, „nebude to fungovat“. No tak hledejme způsoby, jak by to fungovat mohlo. Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby. Já si ještě k tomu kladu otázku: Co nejhoršího se může stát? A podle toho konám,“ dodává Jitka Ševčíková.
8. Pořád se učte a učte se kreativně
Tvořit můžete už tady a teď. V čemkoliv, co si zamanete, se můžete právě už teď někam pohnout. Ale do budoucna je třeba říct, že kreativnější vždycky bude ten, kdo se posouvá i co do svých vědomostí. A i ty je mimochodem nejlepší kreativně. Martina Fau vám v tomto směru vzkazuje: „Učíme se všemi smysly, učí nás i prožitek. Proč prvňáci vybarvují v matematice obrázky čísel? Učí se plus a mínus krokováním po koberci ve třídě? Jednoduše proto, že jim to lidově řečeno „jde líp do hlavy“. Nejdůležitější je poslouchat svoje tělo, následovat vlastní potřebu učení a respektovat svůj kreativně-logický styl vyjádření bez ohledu na to, jak šíleně to může navenek působit!“
9. Dejte si možnost být
Dát průchod tvořivosti, znamená dát průchod sobě. To se mi na tom zdá nejvzácnější. Ale vím, že se to nejspíš nestane tím, že si přečtete článek. Většinou to chce víc. Mentora, kouče, lektora, kurz. A v téhle souvislosti se mi připomněl kurz, který se jmenuje Cesta umělce. Na jeho začátku stála kniha americké autorky Julie Cameronové, pak vznikly 12krokové kurzy pro rozvoj kreativity. Té životní. „V Cestě umělce jsou důležitými pomocníky tzv. ranní stránky, kdy bez kontroly píši vše, co mě napadá, a píši, dokud nepopíšu tři stránky. Postupem času si jejich prostřednictvím mohu udělat jasno v tom, co opravdu chci, jaké kroky mohu udělat, podrobně prohlédnout výsledky své práce a překážky, na které přitom narazím (a bez nich to samozřejmě není možné), hledat řešení apod. Zároveň hledám inspiraci ve světě kolem sebe na tzv. schůzkách s umělcem. Učím se plně být, plně vnímat smyslový svět a pozorovat, jaké bohatství tento svět nabízí. V galerii, u řeky nebo v mateřské školce,“ říká k tomu Mgr. Kateřina Honzíková z psychoterapeutického centra Lávka (www.centrum-lavka.cz) a lektorka kurzu Cesta umělce. Podle ní je v tvořivosti to nejzásadnější nechat proudit životní energii, prožívat život se vším všudy a prožívat ho tady a teď, nebát se nejistoty, co bude dál, a opouštět zaběhnutá řešení, ve kterých není pro kreativitu místo. „Pak lze být umělcem svého života. Lze poznávat sama sebe, rozumět sám sobě i světu, který spoluvytváříme,“ dodává.
Časopis Moje Psychologie 03/2016, s. 66 – 69, Text: Jana Potužníková, Martina Fau a další.